"Bez názvu"

11. června 2013 v 12:36 | Cassiopea Black |  Vlastní tvorba
Fajn, původně jsem k tomuhle článku nechtěla nic psát, ale asi by bylo na místě napsat aspoň tohle: "Čtěte jen na vlastní nebezpečí." Je to totiž takový výpis mých pocitů a řekněme, že není zrovna optimistický...




"Bez názvu"
Pamatuji si doby, kdy jsem byla sama sebou. Bývala jsem veselá, sebevědomá, prostě normální. Alespoň natolik, nakolik to pro mě bylo možné. Ale teď? Když se dívám zpět, přijde mi, jakoby ta malá holka byl někdo cizí. Vidím se na fotkách, ale nepoznávám se. Tohle přece nemůžu být já. Ta troska utápějící se neustále v depresích a sebelítosti.
Jak se to stalo? Jak je možné, že se z člověka, který býval někým, který si věřil, stal nikdo? Nikdo, co jen těžko hledá zbytky sebevědomí. Myslela jsem, že je to moje vina, že si za to můžu sama. Neříkám, že nenesu ani kousek viny, ale ta hlavní část leží na tobě. To tys to ze mě udělal. A ani o tom nevíš.
Nenormální, věčně se odchylující od normy, deviantka je mé druhé jméno. Nejsem nic než zbytečné bytí, které nikam nepatří a jen zabírá místo v prostoru. Už dávno nežiju, jen přežívám.
Tím, jaká jsem, přidělávám všem jenom starosti. Nikdo mě nechápe a asi ani nemůže. Vždyť já sama už nevím, kdo vlastně jsem. Vím jenom, jaká bych měla být. Někdy si říkám, že by tu beze mě bylo líp.
Už si ani nepamatuju, kdy naposledy si na mě byl hrdý. Bylo to vůbec někdy? Naivně jsem si myslela, že když složím zkoušku dospělosti, dokážu ti, že přece jen za něco stojím. Vlastně jsem to dělala především pro to.
Ale mýlila jsem se. Víš, nečekala jsem žádnou slavobránu ani velké dary, ale přece… Možná jsem čekala, že na mě budeš pyšný, aspoň jednou. Doufala jsem, že to třeba něco změní. A změnilo, jen trochu jinak, než jsem si představovala…
Zase si mě dostal na kolena, zlomil si mě. Zase jsem to dovolila, přestože jsem se zařekla, že už se to nestane.
Za celá ta léta jsem si vybudovala bariéru, pevnou zeď mezi mnou a mým okolím. Zeď, která mě měla chránit před bolestí, před tím, abych se znovu zklamala. Ale jediné, čeho jsem docílila, je to, že se ze mě stala bezcitná zrůda. Nebo alespoň to si všichni myslí. Nepláču na pohřbech, směju se v situacích, kdy by jiní plakali. Nejde to jinak, je to můj způsob obrany. Nemůžu dovolit, aby všichni viděli, jaká skutečně jsem. Jak jsem slabá.
Vždycky, když jsem se víc otevřela, obrátilo se to proti mně. To je jen důkaz, že nemůžu nikomu věřit. Proto neustále nosím tu svou masku. Masku dobré nálady a bezstarostnosti. Ale uvnitř křičím. Pořád doufám, že mě někdo uslyší, že si všimne, jak balancuju nad propastí mezi "normalitou" a šílenstvím. Ale dny ubíhají a já jsem jí čím dál tím blíž. Vím, že nebude trvat dlouho a uklouznu, překročím tu neviditelnou hranici. Zblázním se.
Už takhle dál nemůžu. Všechny ty roky jsem se snažila bojovat, ale stejně jsem tě ztratila. Nikdy bych nevěřila, že zrovna tohle bude to, co tě donutí zavřít za mnou dveře. Ale jak bych taky mohla, vždyť přece nejsem normální.
Kdybych byla, už dávno bych poznala, že to, o co se snažím, nemá cenu. Poznala bych, že už dávno není nic, o co bych měla bojovat. Všechno to byla jen prázdná iluze. Iluze něčeho, co kdysi bylo, ale co se ztratilo, když si odešel.
Ukončila bych to už tehdy a ušetřila bych si spoustu stresu a depresí. Nebyla bych tam, kde teď jsem, a možná, jenom možná, bych byla ještě normální.
Jenže teď už je pozdě. Přesto, že se mě všichni snaží měnit, vím, že já už jiná nebudu. Snažila jsem se, opravdu, ale… nemůžu, nejde to.
Nezbývá mi, než to oficiálně vzdát. Nemůžu vyhrát v boji se sebou samou, stejně jako nemůžu vyhrát v boji o něco, co už dávno není. Prohrála jsem a musím si to konečně připustit. Jestli to neudělám, ztratím i ty poslední zbytky rozumu, co mi ještě zbývají.
Je to tak, nenávidím tě za to, co se ze mě kvůli tobě stalo. A sebe za to, že jsem to dovolila, že jsem tak slabá, neschopná se bránit.
Nenávidím se za to, že existuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 11. června 2013 v 16:48 | Reagovat

U Merlina Cass!!! To je depka jak hrom! Neblázni! Já se teď učím jak divá a nevím, jak to tenhle týden zvládnu a tohle mě fakt nepovzbudilo. Ale... Je to hezké. Ten výběr slov zasáhl přesně do středu terče. Zní to tak přirozeně. Jako by to někdo povídal a ne psal. Mám pocit, jako by se to napsalo tak nějak... Samo? :) Fakt krásné! Ale ta depka z toho je cítit víc, než bych kdy od povídky čekala. Brrr...! Tím začátkem jsi mě vyděsila, jelikož taková já jsem. Veselá, seběvědomá, NENORMÁLNÍ!!! XD Ale rozhodně ne takhle nenormální!!! Jestli se se mnou stane tohle, zešílím ještě víc. A nebude žádné balancování na okraji, jenom pád. Vážně! Děsí mě to, ale zároveň okouzluje.

PS: Já vím že je v té povídce přirovnání hodně!!! Miluju je! ♥♥♥

2 Ten Na Okraji Ten Na Okraji | E-mail | Web | 11. června 2013 v 19:43 | Reagovat

Vím až moc dobře jak se cítíš..
Důležité je si nic nenalhávat a připustit si pravdu, teprve potom se člověk může znovu zvednout..

A masku jako ty má víc lidí než si myslíš..

drž se.. ;)

3 Denise Brooks Denise Brooks | Web | 14. června 2013 v 20:52 | Reagovat

Je to napsáno opravdu srdceryvně :-(. A mrzí mě, že se cítíš, tak jak se cítíš, jenom doufám, že se to zlepší, přeneseš se přes to zlé.
Taková ta maska  bezstarostnosti je nejlepší, lidi tě aspoň nechají být, nevyptávají se na věci, které nechceš. Teda možná bys chtěla to ze sebe dostat, ale víš, že oni by to nepochopili. S některými věcmi si holt člověk musí poradit sám...
Držím ti palce a kdyby sis přece jen chtěla pokecat někdy, tak se mi můžeš ozvat ;-).

4 Infinity Infinity | Web | 15. června 2013 v 19:41 | Reagovat

Opravdu je mi z tohohle článku smutno, protože je mi hrozně líto, že se takhle cítíš. Je důležité si sebevědomí nějak budovat, věřit v samu sebe a ne se nechat potopit jedním člověkem. Dokaž mu, že máš na víc, že jsi silná a dokážeš v životě bojovat. Určitě se z téhle deprese a z tohohle negativního postoje k životu a sobě brzy dostaneš a začneš na svět nahlížet jinak. Ono to přijde. Moc ti držím palce, aby ses měla líp. :)

5 Rainy Rainy | Web | 16. června 2013 v 9:03 | Reagovat

Sedím tady a nějak si nejsem jistá, co bych ti měla říct... Připomnělo mi to slohovku, kterou jsem psala před dvěma týdny do školy. Příběh podobného ražení, akorát z druhé strany. Psala jsem o své mámě, o tom, co všechno ji v životě potkalo a jak se nakonec sklonila pod tíhou osudu, o tom jak to vzdala a vytvořila si vlastní svět, ze kterého prakticky odstrčila mě i tátu. A i když je to sobecké, myslím, že lidé by v některých situacích zkrátka boj s větrnými mlýny vzdávat neměli...
Mrzí mě, že se takhle cítíš. Mrzí mě to, protože to do jisté míry znám. Je dobře, žes to někomu řekla - byť třeba jen touto formou - protože na takové věci by  člověk neměl být nikdy sám. Já kdysi byla a změnila se tak, jak jen to bylo možné.
I když tě znám jen tady z blogu, chci ti říct, ať si nenecháš nikým shazovat své sebevědomí. Ukaž ostatním, že to oni by se nad sebou měli zamyslet, nebo je prostě jen odsuň stranou. Takoví lidé, kteří tě sráží znovu a znovu na kolena, za to stejně nestojí.
Bojuj, Cass, prosím tě, bojuj (narážka na ten konec...) Takové myšlenky zahoď a už se k nim nevracej. Trápí jednoho hodně dlouho. Znám to. A tím, že si to budeš přehrávat znovu a znovu stejně, nic nezlepšíš. Lidi u tebe doma jsou určitě rádi, že tě mají... ať už je to rodina nebo přátele. Někdo určitě. A i kdyby ne, tak my rozhodně :)

6 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 16. června 2013 v 17:25 | Reagovat

No vidíš! Já se snažila vymyslet nějaký jméno a ono tozrovna nevyjde! Tak sorry, příště jí dam nějaký jiný jméno. A vím, že to děsivý nebylo...! Měl to být jen takový lehoučký náznak. A halucinace podle mě teda nemá. Já bych sama za sebe řekla, že to bude nějaká nadpřirozená astrální věc. Já totiž ani nevím, co to mělo být! XD

7 Rogue Rogue | Web | 19. června 2013 v 16:52 | Reagovat

Musím říct, že z velké části mám pocit, jako kdybych to psala sama - v jednu chvíli jsem na sebe šíleně hrdá, pak se zase ohromně stydím a po některých lidech chci, aby si mě vážili, ale oni toho prostě nejsou schopni a ve finále to beru jako své vlastní selhání a fakt, že jsem se dostatečně nesnažila a nesplnila jejich očekávání. Je to k vzteku.
Krásně napsáno...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama