Znovu v Azkabanu

16. června 2012 v 21:48 | Cassiopea Black |  Jednorázovky
Ahoj,
škola mi pořád ještě dává pěkně zabrat :(. Už aby byly prázdniny! Nový povídky psát nestíhám, nemam na to ani myšlenky. Přesto tahle, kterou vám sem dneska vkládám, je jedna z těch nejnovějších. Možná úplně poslední, kterou jsem napsala, už nevím...
Každopádně po hodně dlouhý době je to zase něco smutnýho. Takže máte trošku změnu xD. Psala jsem to vlastně na základě snu, co se mi zdál... Ale vypisovat to tu všechno nebudu. Pěkné počtení :).
Vaše Cass




Znovu v Azkabanu

Byla tam znovu. Opět v té zatuchlé špinavé kobce. Jakási krutá ironie osudu, který se jí teď beztrestně šklebil do tváře. Dlouho mu unikala. Příliš dlouho.
Vzduch tu páchl močůvkou, krví a hlavně smrtí. Neodvratitelnou smrtí. Byla nasáklá ve zdech, dokonce i v té plesnivé pokrývce, jež ležela v rohu na jakémsi provizorním tvrdém lůžku.
Na zemi se válel rozbitý džbán a jinak nic. Prázdná cela. Ale vlastně na tom byla líp než tehdy. Měla malé zamřížované okýnko a mříže obklopovaly z části i ji samu. Ne jenom nepropustné zdi. Bylo jasné, že už není v oddělení s maximální ostrahou.
Ne, teď už ji nikdo nepovažoval za hrozbu. Jen za ubohou bezcennou trosku.
Vězením už se nerozléhal křik vězňů, mozkomoři už to tu nehlídali. Na co jimi plýtvat na pár zdechlin. Bylo tu jen nemilosrdné a nepropustné ticho.
Opatrně se zvedla na loktech a bolestně zaskučela. Nejspíš bude mít zlomeno pár žeber. Když ji chytili, nebyli k ní zrovna nejcitlivější. Z nosu jí tekla krev a hlava jí třeštila tak silně, že občas musela párkrát zamrkat, aby neztratila vědomí.
Celé její tělo bylo pokryto modřinami a ranami. Na zádech měla pod rozervanými šaty čerstvé stopy od biče. Na zápěstích se jí jasně rýsovaly otisky pout. A její stehna byla pokryta zaschlou krví.
Byla na tom mizerně, ale fyzická bolest nebyla nic proti tomu, co pociťovala v hrudi. Ten silný sžíravý pocit prázdnoty. Měla dojem, jakoby ji někdo vyrval srdce a všechny důležité orgány ven z těla. Chtělo se jí plakat. Tak moc jako ještě nikdy, ale nemohla se nadechnout.
Jako kdyby jí na hrudi ležela čísi silná ruka, která jí v tom zabraňovala.
Stočila se na zemi do klubka a zavřela oči. Proč to jen přežila? Ptala se sama sebe.
Vždycky v sobě měla silnou touhu po životě, nic ji nedokázalo zlomit. Ještě když ji zatýkali, nedala se lehko. Chtěla je všechny vidět mrtvé. Ležet v kaluži vlastní krve. Chtěla se pomstít za to, co se stalo jejímu pánovi. Za to, že ona přežila a on ne.
Ale teď měla pocit, jakoby z ní život už vyprchal.
Vtom ji z myšlenek vytrhl zvuk. Jakýsi ochraptělý šepot, volající její jméno. Tak tichý, až se divila, že ho vůbec zaslechla. Pomalu a opatrně se doplazila na kraj cely. Tělo při každém pochybu protestovalo, ale nedbala na to.
Tam, kde se její cela sbíhala s další, uviděla ležet siluetu muže. Snažila se na něj zaostřit, ale šlo to těžko.
"Bello!" ozval se hlas a ona ho poznala. Byl to její manžel. Chytili ho pár dní před ní. Vlastně na něj při tom všem úplně zapomněla.
Propletl ruku mříží a snažil se jí dotknout. Natáhla svou, jak to jen šlo, a propletla prsty s jeho. Bylo zvláštní, jak moc jinak se člověk choval v předzvěsti blížící se smrti. Poprvé za svůj život pocítila opravdu upřímnou radost z jeho přítomnosti.
"To bude dobré," zašeptal Rodoplhus. Bylo to prvně, co od něj něco takového slyšela. A možná, že si to jen namlouvala. Potřebovala to slyšet.
Moc dobře ale věděla, že nebude. Klidně tu může takhle umírat ještě roky. Ano, byla na tom špatně, ale smrt jen obcházela okolo. Ještě po ní svou kostnatou ruku nenatahovala.
"Nebude," zasípala, "Pán Zla…" Nemohla větu dokončit. Nedokázala to.
"Vzpomínáš na misi v Kruachanu?" zeptal se najednou vesele Rod, "Tenkrát si mu řekla, ať se jde bodnout," chechtal se, ale znělo to spíš jako chrchlání v předsmrtné agonii.
Jistě, jak by si na to nepamatovala. Všichni měli tenkrát, po úspěšné akci, už trochu vypito. Znovu viděla plápolající oheň, slyšela smích. Jeho smích. Tehdy byla šťastná.
Už blouznila.
"Ne," řekla svému manželovi, který měl ve tváři stále zasněný výraz. Smrt už mu otevírala své brány. Vyprostila ruku z jeho sevření a odplazila se pod okno.
"Pán Zla je mrtvý," zašeptala zlomeně do šera. Vyslovit to nahlas jí stalo poslední zbytky sil a možná i zdravého rozumu. Schoulila se do sebe a kvílela jako raněné zvíře. Zpod víček se jí řinuly proudy slané vody a tekly po špinavých tvářích. Ne, to přece nemohla být pravda! Nemohla… Přála si už jen spát. Zavřít oči a usnout navěky.
Její jekot se brzy změnil v šílený smích a tak pořád dokola. Jako ozvěna se její bolest nesla celým vězením.
"Ta už taky dlouho nevydrží," řekl mladý dozorce svému kolegovi. A měl pravdu…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Belatrix Black Belatrix Black | Web | 17. června 2012 v 0:59 | Reagovat

Jo, tak tahle povídka mě vážně moc dojala... Ten konec je strašně smutnej :-( Ale vážně se ti tohle povedlo. Navíc alespoň jedna z nás píše xDD. Ale budou už prázdniny, tak mě koukej k něčemu dokopat, protože nikdo jinej to asi nezvládne xD :-)

2 Penelope Carolin Olivier Penelope Carolin Olivier | E-mail | Web | 17. června 2012 v 9:12 | Reagovat

:-( To je tak smutné. ;-( Opravdu moc smtuné... Ale tak krásně napsané. :-) Povedlo se ti to. ;-)

3 Kallia Kallia | Web | 17. června 2012 v 9:54 | Reagovat

Achjo, achjo... je to pěkné, to rozhodně, ale nevím :) Těch smutných příběhů, které končí smrtí, píšu už takhle dost, takže tímhle mě asi nedostaneš. :D :) Radši mám ty tvoje srandičky. ;)

4 Alyss Black-Adler Alyss Black-Adler | Web | 17. června 2012 v 12:10 | Reagovat

Smutné, ale jako vždy úžasné :) Chudák Bella, já  tak nerada když umírá ... :-P ale co? Zvyknu si :-? A konečně si něco přidala, už sem měla absťák :-D ale opravdu moc krásné....

5 Alice Cullen-Hale Alice Cullen-Hale | Web | 17. června 2012 v 21:00 | Reagovat

:-( Vůbec to není veselé.  Ale sakra silné! Píšeš vážně moc dobře.

6 ezlo ezlo | Web | 18. června 2012 v 15:05 | Reagovat

Smutné a povedené... Smrk, smrk...
No, ne vždy je konec veselý, přeci jenom - nebylo by dobro, kdyby nebylo i zlo...
Mimochodem, takovéhle noční můry máš pořád? ;-)

7 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 19. června 2012 v 19:25 | Reagovat

Depersivní! Velmi! Ale povedené!!! Já teda noční můry nemám, ale většinou jsou moje sny o HP! Chjo... My závisláci! XXDD

8 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 20. června 2012 v 13:17 | Reagovat

Smutné... Vlastně to nakonec bylo pro Bellu lepší že umřela, takovýhle osud bych nepřála ani jí :)

9 Cissy Cissy | Web | 22. června 2012 v 18:16 | Reagovat

Nádhera :) Smutně nádherné!! Moc se ti to povedlo :)

10 Deniss♫ Deniss♫ | Web | 24. června 2012 v 11:11 | Reagovat

To byla úžasná povídka! Čtu ji sice po druhé, ale je mi z toho smutno :-(. Krásné popsané, jen tě lituju, že se ti to zdálo, muselo to být hrozné, brr :-D.

11 Alice Cullen-Hale Alice Cullen-Hale | Web | 6. července 2012 v 16:26 | Reagovat

Jo, ta Bellina otevřená klapačka mi leze na nervy až neskutečně... Ale ona to dělá snad ve všech filmech co jsem s ní viděla, neuvěřitelný toto :D Jednou ji tam vletí moucha a bude po srandě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama