Křídel šum

17. prosince 2011 v 11:09 | Cassiopea Black |  Jednorázovky
Ahoj :)
Tak sice jsem měla v plánu něco přidat už v průběhu týdne, ale komenty u videa nic moc, takže jsem si to rozmyslela... Blíží se Vánoce, tak je to s tim časem zase na štíru, co? Já vim, taky nic nestíhám a to jsem ještě nemocná... Ale teď k věci. Nevim jak u vás, ale u nás včera poprvé opravdu sněžilo :) a to mi tak zvedlo náladu, že jsem napsala povídku. Odehrává se samozřejmě v zimě xD. Tak přeji příjemné počtení.
Vaše Cass


Křídel šum
Všude bylo bílo a celá krajina se již připravovala ke spánku. Zimnímu spánku, pod hustou sněhovou peřinou. Jen jediný malý motýlek poletoval vzduchem, přestože období jeho toulek už dávno skončilo. Snažil se najít cíl své cesty dřív, než nad ním zvítězí mráz.
Ten měl ale jinou práci, než se starat o zmateného promrzlého tvorečka, kreslil na okna své tajemné obrázky. Většina lidí si jeho nádherných výtvorů ani nevšimla. Ale někdo přece.
Za jedním z těch oken pravidelně sedávala žena, která zmrzlé obrazy obdivovala. Dnes tomu nebylo jinak. Z tepla domu pozorovala padající sníh a prstem přejížděla po okenních tabulkách. Pár pramenů jejích neposedných černých vlasů, jí spadalo do obličeje. A mezi obočím se jí objevila jemná vráska, jako vždy, když nad něčím usilovně přemýšlela.
Už dlouho měla dojem, jakoby se na ni z jednoho okna dívala tvář. Mužská tvář. Připadalo jí, jakoby ji už někdy viděla, ale nemohla si vzpomenout kde. Každý den se snažila podivný obličej identifikovat, ale bezúspěšně.
Možná, kdyby se pozorněji podívala do malé postýlky, uvědomila by si tu nápadnou podobnost. Možná by si i vzpomněla… Ale nemohla. Její paměť byla zastřena tmavým závojem zapomnění. Měla jen útržkovité vzpomínky, nic víc. Nevěděla nic o světě, do něhož se narodila. Pro ni existovala jen přítomnost. A malý vzlykající uzlíček ve zlatě zdobené postýlce.
Zvedla se a šla ho utišit. Vzala ho jemně do náruče a pochovala. Začala mu tiše broukat ukolébavku. Černovlasý chlapec na ni vykulil své velké modré oči, ale plakat nepřestal. Přešla s ním tedy zpět k oknu, kde se usadila do křesla.
Jejímu malému synáčkovi se u okna moc líbilo. Oči upíral ven, kde ho cosi upoutalo. Byl to malý motýl. Chlapec se snažil vymanit z matčina sevření a dostat se blíže novému kamarádovi. Otevřela okno a nechala ho vlétnout dovnitř. Třepotavými pohyby doletěl k postýlce a usadil se na jejím kraji. Konečně našel svůj cíl.
Její syn se mezitím, přes její rameno, vykláněl z okna a snažil se do malých ručiček pochytat sněhové vločky. Rychle okno zavřela, aby nenastydl, ale neubránila se úsměvu. Dokázala by ho pozorovat celý den. Jakmile tak učinila, novým objektem jeho zájmu se stala okenní tabulka. Díval se na ni, jakoby snad i on viděl onu tvář.
Přitáhla si ho zpět do svého objetí a začala mu vyprávět pohádku. Vlastně to byl spíš příběh. Příběh o tváři, o níž se jí už tolikrát zdálo…
"Byla jednou jedna dívka," začala známou frází, "která měla vlasy černé jako uhel a rty rudé jako krev," sama se musela ušklíbnout nad tím, jak teatrálně své vyprávění započala, "Ale nebyla to Sněhurka," dodala na vysvětlenou. "Jméno této dívky zůstávalo všem skryto," pokračovala, "Žila se svými rodiči a dvěma mladšími sestrami v nádherném zámku. Od malička jedla jen ty nejvybranější pokrmy a nosila ty nejkrásnější šaty. Byla to princezna.
A protože její rodina byla velice vyhlášená, pořádaly se u nich různé zábavy a plesy. A na jednom takovém plese potkala svého prince. Muže s černými vlasy a nádhernýma modrýma očima. Hned jak ho uviděla, učaroval jí. Když ji vyzval k tanci, neváhala. Tančili spolu až do půlnoci, a když ples skončil, věděla, že její život bude po jeho boku." Odmlčela se a podívala se na děťátko ve svém náručí, které už spokojeně spalo.
Sama nevěděla, co se s princeznou stalo dál. Tady její sen končil. Někdy ve snech vídala matné obrazy, představy plné křiku a bolesti. Nikdy ale nic konkrétního. Žádná jména ani přesná místa. Jen záhadná tvář s uhrančivýma očima.
Zamyšleně si povzdechla a dokončila vyprávění: "Přestože je čekala spousta překážek, nakonec vše dobře dopadlo. A jestli neumřeli, žijí spolu dodnes." Opatrně, aby ho nevzbudila, se zvedla z křesla a odnesla ho do postýlky.
Nenápadný posluchač, který dosud seděl na jejím okraji, se rozhodl najít si pohodlnější místo na spaní a začal poletovat po pokoji.
Poté ho přikryla a políbila na čelo. "Určitě spolu žijí dodnes…" zašeptala tiše. Pak zhasla oheň v krbu a opustila místnost. Už neviděla znamení, které se objevilo na obloze. Stejné, které zdobilo levé předloktí její ruky. A i kdyby viděla, nevěděla by…
Malý cestovatel se nakonec spokojeně usadil spícímu chlapci přímo na nose. Jemu ale nový nocležník vůbec nevadil. Vždyť byl tak tichý, že ho ani nevzbudil.
A stejně takový byl i hlásek poznání v její hlavě. Snad proto se jím nikdy dlouho netrápila. I když se ozýval stále častěji. Byl tichý a lehoučký jako šum motýlích křídel…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Deniss♫ Deniss♫ | Web | 17. prosince 2011 v 12:39 | Reagovat

To je jedním slovem nádhera! Myslím si, že tahle povídka patří k těm nejlepším, jaké si kdy napsala! :-) Fakt krásné, moc :-). U nás ještě bohužel nesněžilo, ale doufám, že už to brzy přijde - to počasí už mi leze krkem :-(.

2 Cissy Cissy | Web | 17. prosince 2011 v 13:20 | Reagovat

Ach ??? Nádhera, moc se ti povídka povedla. Souhlasím s Deniss, jedna z tvých nejlepších povídek :-)
A k tomu počasí. U vás jako sněžilo :-( já chci taky :-( I když dneska jsem viděla pár sněhových vloček :D
P.S.: a přeju brzké uzdravení :-)

3 °Alex °Alex | Web | 17. prosince 2011 v 14:51 | Reagovat

Buď je to o Merope alebo o Belle, teraz nwm :D. Ale asi je to v tomto prípade jedno :).
Veľmi pekné :):):). Krásne si to napísala :).
PS: u nás snežilo dnes, lenže pred tým ešte pršalo, takže z toho vlastne nič nebolo :(. Tiež prajem skoré uzdravenie :).

4 Lulu Lulu | 19. prosince 2011 v 23:50 | Reagovat

krásný příběh na dobrou noc :) !

5 Cissy Cissy | Web | 23. prosince 2011 v 14:13 | Reagovat

Ahoj :-)
Gratuluju :D, opět si vyhrála soutěž Know me. Ozvi se, jakou chceš povídku :)

6 nel-ly nel-ly | Web | 25. prosince 2011 v 23:37 | Reagovat

tady leje a předevčírem bylo dvanáct stupňů, fakt Vánoce :D

já se lekla, co budou ty motýlí křídla - vždycky povídky, jak to cítí v břiše a podobně, uháách, nenávidim, ale tohle ě potěšilo, bylo to moc hezký a k pravému vánočnímu času by se to hezky hodilo, takový čtení před krb

7 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 29. prosince 2011 v 22:19 | Reagovat

Jo, moc hezká povídka, i když znáš můj názor :-D Mohla by mít pokračování :-D ALe nebudu ti do toho kecat, přemluvit jsem se tě už snažila :-D Vážně hezky napsaný :-)

8 Eileen Nightová Eileen Nightová | E-mail | Web | 31. prosince 2011 v 13:04 | Reagovat

Bella má pravdu, chtělo by to pokráčko..i když to bylo napsaný moc krásně, ve chvíli, kdy řekla "Ale nebyla to Sněhurka" tak jsem si vzpoměla na "S tebou mě baví svět" a musela jsem se smát :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama