Déšť

30. října 2011 v 10:29 | Cassiopea Black |  Jednorázovky
Zdarec :)
Zase jsem napsala povídku na TT xD Ale bohužel se mi Téma týdne opět nezobrazuje, takže to musim napsat jako normální povídku... Pak ať si nestěžujou, že to píšem jinam, když to věčně nefunguje... No nic, tak kdyby to někdo nevěděl, TT je Déšť, jak už plyne z názvu :). Tentokrát jsem opět napsala trochu delší jednorázovku, ve Wordu mi vyšla na 6 stránek xD. Ale myslim, že to se ještě dá. Tak si povídku užijte a přeji příjemné počtení :)
Vaše Cass


Déšť

Seděla u okna a zamyšleně sledovala kapky vody, jak stékaly po okenních tabulkách. Už tomu byl rok, co Pán Zla porazil Harryho Pottera a ovládl celý svět. Pro mudly to znamenalo úplné převrácení jejich dosavadního života. Vždyť do té doby neměli ani ponětí o existenci kouzelnického světa.
Pro ni se toho ale mnohé nezměnilo. Rozhodně ne k lepšímu. Od vzestupu svého Pána si hodně slibovala. Myslela, že když její Mistr konečně dosáhne všeho, po čem toužil, začne si jí třeba i víc všímat. Zvlášť, když její manžel padl v bitvě. Byla teď vlastně svobodná.
Jenže opak byl pravdou. Voldemort se k ní choval stejně chladně jako dřív. A co bylo horší, už ani nevěděla, kdy ho viděla naposled. Smrtijedské schůze se už skoro nepořádaly, nebylo, co řešit. Kdyby mohla alespoň jít zmučit pár lidí. Jenže nikdo si nedovolil Pánovi Zla vzdorovat a zaútočit bez důvodu měla zakázáno.
Dřív si krátila čas čtením, jenže teď už měla přečtenou celou jejich obsáhlou knihovnu. Když už si myslela, že se ukouše nudou, na něco si vzpomněla. Nějaké knihy byly přece ještě na půdě! Knihy ze starobylé knihovny rodu Blacků.
Odklidila je tam, protože je nechtěla vyhodit, ale do horní knihovny už se nevešly. Neváhala ani vteřinu. Zvedla se od okna a vydala se pro nějaké zajímavé čtení.
Už na schodech musela rozsvítit hůlku, protože nahoře vládla neproniknutelná tma. Když otevřela dveře na půdu, nebylo to o nic lepší. Kouzlem rozžehla staré svíce, které byly rozmístěné dokola místnosti, a rozhlédla se kolem.
Evidentně půdu už dlouho nikdo nenavštívil. Nejspíš naposledy ona, což bylo zhruba před dvaceti lety. To jen uložila ty knihy, nijak zvlášť to tam neuklízela. A bylo to vidět. Celá místnost byla pokryta obrovskou vrstvou prachu a v každém koutě byla pavučina.
Na jedné straně se na hromadě válelo různé harampádí. Na té druhé byly lahvičky s lektvary a její knihy. Ani si nepamatovala, že jich bylo tolik. Sebevědomým krokem se vydala k nim. Podlaha při každém jejím kroku zavrzala.
Sehnula se a vzala do ruky knihu, která ležela navrchu. Sfoukla z ní prach a zadívala se na název:
Velká kniha kouzel.
"No jistě, tohle určitě patřilo pratetě Belvině," odfrkla si.
Přesto ale knihu na náhodně vybrané stránce otevřela. Nadpis byl už špatně čitelný a kousek stránky chyběl. Zřejmě si na něm pochutnaly myšky. Začala zaklínadlo nahlas předčítat: "Muta…"
Než ale stačila doříct, zahřmělo, a vítr otevřel okenice. Naštvaně si povzdechla a okna zase zavřela. Poté ještě zapálila pár svící, které vítr sfouknul, a znovu se vrátila ke knize:
"Mutare Canis."
Jakmile vyslovila zaklínadlo, klesla na všechny čtyři. Z jejích černých kadeří se stala hustá srst. Proměnila se ve vlka. Vlastně, dalo by se říct, že byla něčím mezi psem a vlkem. Jediné, co jí zůstalo z její lidské podoby, byly oči. Ty krásné hnědé, čokoládové oči.
No fajn, to se hned napraví. Říkala si v duchu. Jenže k její smůle jí hůlka vypadla z ruky a odkutálela se k oknu. Nehledě na to, že ji stejně jako pes nemohla použít.
Zanadávala, ale z hrdla se jí vydralo jen rozzuřené zaštěkání. Co teď? Potřebovala pomoct, jenže ven se dostat nemohla, bylo zamčeno. A přemístění taky nepřipadalo v úvahu. Nezbylo jí než čekat, až se někdo objeví a pomůže jí.
Naštěstí byla sobota a to vždy chodila služka uklízet. Jistě ji pozná. Rozhodla se raději sejít dolů, aby ji viděla. V obývacím pokoji vyskočila na křeslo a dívala se z okna ven, jestli někoho nezahlédne. Pořád ještě pršelo…
Po několika hodinách se konečně dočkala. Dveře se otevřely a do místnosti vešla služebná. Bella radostně zaštěkala a vyrazila ke dveřím. Nikdy by nevěřila, že bude mít radost, že ji vidí.
Ovšem služebná její radost nesdílela. Jakmile uviděla v sídle své paní obrovského psa, vzala koště a začala ho nahánět po domě. Neměla ani tušení, že ta, jež tu honí s koštětem, je její paní. Marně se Bella snažila jí vysvětlit, kdo vlastně je. Pokoušela se ji nalákat na půdu, ale nepodařilo se jí to.
Po čtvrthodinovém nahánění dosáhla služebná svého a vyhodila Bellu za dveře. Venku stále pršelo, což se jí ani trochu nelíbilo. Přestože měla huňatý kožíšek, začala jí být za chvíli zima. Škrábala tlapami na dveře a snažila se je otevřít, ale marně.
Nakonec si zalezla pod kousek starého plechu, který se válel na zahradě, a smutně kňučela. Nejdřív byla pěkně naštvaná, nejraději by tu hloupou služebnou umučila k smrti. Ale brzy si uvědomila, že její šance nebyly moc dobré. Neměla hůlku, byla jí zima, a navíc už několik hodin nic nejedla.
Mohla jen doufat v zázrak. A ten se skutečně dostavil. Ovšem v podobě, v jaké by ho nikdy nečekala. Uprostřed noci se v rozlehlé zahradě objevil on. Bella už pomalu spala, ale prásknutí, které doprovázelo přemístění, ji probralo.
Zvedla hlavu a rozhlédla se po zahradě. Pak uviděla jeho. Pomalým krokem šel k vchodovým dveřím. Chtěla mu vyběhnout naproti, ale včas si to rozmyslela. Jeho reakce na neznámého psa by asi nebyla příliš dobrá. Rozhodla se tedy počkat. Když ji nenajde, bude mu to podezřelé. A jakmile ji uvidí, určitě mu to dojde.
A tak zůstala na místě a smutně sledovala, jak vchází dovnitř. Bylo to tak trochu o štěstí, protože na půdu vůbec chodit nemusel. Doufala ale, že prohledá všechno. A měla pravdu.
Zanedlouho uviděla jeho tvář v okně, byl na půdě. Najednou si ale uvědomila, že když ji nenajde, klidně se může přemístit i z domu. Pak by ji vůbec neviděl. Tomu musela zabránit! Vyklouzla zpod plechu a začala skákat pod oknem jako šílená. Hlasitě přitom štěkala a dokonce i párkrát zavyla.
Vtom tvář za oknem zmizela. Nebyla si ale jistá, jestli si jí všiml. Sedla si a neustále těkala pohledem mezi oknem a dveřmi, ale neukazoval se. Už začala propadat panice, a tu se otevřely dveře. Voldemort vyšel ven i s její hůlkou.
Když ho spatřila, oči se jí rozzářily štěstím a začala ocasem mlátit o zem. Jak potupné! To se musí odnaučit! Zvedla se a pomalu šla k němu. Když už byla jen pár kroků od něj, zastavila se.
Upřeně se mu dívala do očí a doufala, že mu dojde, že to je ona. Musí ji přece poznat! Pohled jí opětoval a ona už měla pocit, že v jeho očích uviděla záblesk pochopení. Když v tom udělal něco zcela nečekaného.
"No pojď sem. K noze," oslovil ji. Neříkal to naštvaně ani výsměšně. Přesto to pro ni bylo ponižující.
Naklonila hlavu na stranu a dívala se na něj. Pořád si myslela, že si snad dělá legraci.
"K noze!" zopakoval povel, tentokrát ostřeji.
Neochotně se zvedla a popošla k němu blíž. Vyčaroval obojek a vodítko a připnul jí je.
No to snad!
"Raději si tě pojistím, abys mi neutekla," promluvil naprosto vážně, "Objevila ses právě včas. Alespoň pro příště ohlídáš, aby se paní tohoto sídla netoulala bůhvíkde."
Poté se vydal zpět do domu. Bellatrix ho musela následovat. V bezpečí obývacího pokoje jí vodítko zase odepnul a posadil se do křesla. Do toho samého, ve kterém dnes seděla ona. Pak se natáhl pro knihu, která ležela na stole, a dal se do čtení. Chvíli ho pozorovala, poté si lehla ke krbu, aby se ohřála, a zadívala se do plamenů. Takhle si to zahnání nudy teda nepředstavovala.
Netrvalo dlouho a přemohl ji spánek. Probralo ji až lehké pohlazení. Zavrtěla se a otevřela oči. Setkala se s pohledem svého Mistra. Díval se na ni takovým způsobem, že kdyby neležela, určitě by se jí podlomila kolena. Oheň v krbu stále hořel a oni si hleděli do očí.
Byla by to taková romantika. Jen kdyby nebyla pes! Ale kdyby nebyla psem, pravděpodobně by se na ni takhle nikdy nepodíval…
Smutně svěsila hlavu a zvedla se. Potřebovala ven. A taky měla hlad.
"Máš hlad, co?" řekl, jakoby jí četl myšlenky, "Něco ti připravím. Je otevřeno, můžeš jít ven. Ale opovaž se utéct!" S těmito slovy odešel do kuchyně.
Vydala se tedy na zahradu, vykonat svoji potřebu. Přitom nepřestávala rozladěně štěkat.
Když se objevila v obývacím pokoji, na zemi už na ni čekala miska s jídlem. Hladově se na ni vrhla. Pak ale zjistila, že je to psí konzerva a zhnuseně od misky odstoupila. No fuj! Tak tohle už je moc! To jíst nebude! Byla přece Bellatrix Lestrangeová, ne nějakej čokl!
"Copak, nechutná ti to?" ušklíbl se, "Tak to máš smůlu, bohužel tu nic jiného není," pronesl naoko smutně.
Zavrčela na něj a vycenila zuby. Moc dobře věděla, že lže. I tuhle psí konzervu musel vyčarovat! Ona tu přece žádnou neměla!
"Nevrč na mě!" okřikl ji. Přesto se ale mírně usmíval.
"Jsi hrozně paličatá, víš to? Připomínáš mi jednu mou smrtijedku. Taky nikdy neudělá bez řečí, co po ní chci. A je hrozně drzá."
Hrdě pozvedla hlavu a vydala se ke křeslu. Pořád byla docela unavená. Lehla si na něj a hlavu si položila na přední packy. On usedl do křesla naproti a z hábitu vytáhl její hůlku.
"Zvláštní," mumlal si pro sebe, "Přece by neodešla bez hůlky."
Bellatrix zvedla hlavu a jednou zaštěkala, jakože má pravdu.
"Myslíš?" zeptal se jí, "Ale co ty můžeš vědět, jsi jen pes," řekl vzápětí.
Bella od něj odvrátila hlavu a zadívala se zase z okna. Byla na něj naštvaná. Jak může být někdo tak natvrdlý? Celou dobu se mu snažila říct, kdo je, nechala mysl otevřenou. A co on? Nic! Už vážně nevěděla, jak mu to má říct.
"I když," ozvalo se vedle ní, "velice zvláštní pes."
Jemně ji pohladil po hlavě a zadíval se na její černé dlouhé drápky.
"Ano, opravdu velice zvláštní," usmál se.
V tu chvíli ji něco napadlo. Bylo to sice trochu zoufalé, ale jestli tohle nezabere, tak už nic. Otočila hlavu a olízla ho. Tolikrát si tuhle chvíli představovala. I když, trochu jinak.
"Máš mě ráda?" zeptal se, "Miluješ mě, Bello?"
Chvíli trvalo, než jí to došlo. Bello? Oslovil ji Bello? To ale znamená, že…
"Ano, už od začátku vím, že to jsi ty. Jen jsem tě chtěl trošku poškádlit."
Naštvaně jí blýsklo v očích a hrozivě zavrčela. Tak on to věděl! Věděl, že to je ona a nechal ji, se tak ponížit!
"Byl to menší trest za tvou hloupost," řekl s kamennou tváří, "Jak tě proboha mohlo napadnout, přečíst to zaklínadlo nahlas?! Přece i trol ví, že se to nesmí!" rozkřikl se.
Ten tam byla vlídnost. Zakňučela a malinko couvla. Když si toho všiml, uklidnil se.
"Nechal jsem se unést, promiň. Myslím, že už si se dostatečně poučila," při posledních slovech se opět pousmál.
Poté se postavil a pronesl:
"Canis mutare!"
V tu chvíli se Bella opět zvětšila a černou srst nahradily bujné kadeře. Opět byla sama sebou. Seděla v křesle, zahalená jen v černé kožešině. Když si uvědomila svou částečnou nahotu, začervenala se.
On ji stále pozoroval a nezdálo se, že by mu to vadilo. Zjevně se ani nechystal dopřát jí trochu soukromí, aby se mohla obléknout.
"Neodpověděla jsi mi."
Zmateně se na něj podívala. Pak jí došlo, co má na mysli.
"Já… Ano," pronesla rozechvěle.
"Ano co?"
Zadívala se mu do očí. "Ano, mám vás ráda."
Poté pohled sklopila a tiše pípla "Miluji vás."
"Myslel jsem si to," pronesl zamyšleně.
To ji naštvalo. "To je všechno? Nic víc mi k tomu neřeknete?!"
Ani nevěděla, kde se v ní vzala ta odvaha. Zprvu na ni překvapeně zíral, ale poté přešel blíž a nebezpečně zasyčel: "Dávej si pozor na jazyk! Nebo…" nestačil výhružku dokončit. Bella si stoupla a políbila ho. Tentokrát už jako člověk.
Svým jednáním ho naprosto zaskočila. Nezmohl se vůbec na nic.
Po chvíli se od něj odtáhla.
"Omlouvám se, můj pane, já…" Tentokrát on políbil ji. Nečekala to, ale ihned mu začala polibky oplácet.
Omotala mu paže kolem krku a kožešina jí spadla na zem. Ani jednomu to ale nevadilo. Naopak. Přitáhl si ji blíž a jednou rukou ji hladil po nahých zádech. Celým jejím tělem projela vlna vzrušení a ona se začala třást. Přitiskla se k němu ještě blíž, ale nestačilo jí to.
Pochopil její výzvu a lehce ji položil na kožešinu u krbu. Ale místo aby k ní přilehl, odešel pryč. Bellatrix ho zmateně pozorovala, ale když uslyšela cvaknout zámek, pochopila.
Za okamžik byl zpět a už za chůze si rozepínal knoflíčky hábitu. Ona si mezitím lehla na břicho a protáhla se. Něco jí z té dnešní proměny přece zůstalo. Po chvíli ucítila na zátylku jeho dech. A to nebylo to jediné, co cítila…
Naběhly jí zimomřavky a svědělo v rozkroku. Když ji políbil na krk, vzrušeně vydechla. Líbal každý kousíček jejího těla, který se mu naskytl. Naplno si užívala chvíle s ním a nic jiného nevnímala. Ani déšť, který už zase bubnoval do oken.
Přetočila se na záda, aby mohli spojit svá těla v jedno. Omotala mu nohy kolem boků a nechala se vyzvednout do sedu. Zasténala, když do ní pronikl a začal se v ní pomalu pohybovat. Konečně ho měla tak blízko, jak chtěla. Společně došli vrcholu ve stejnou chvíli, kdy venku zahřměl hrom.
Zaklonila hlavu a umožnila mu tak lepší přístup k její obnažené hrudi, kterou hned zasypal polibky. Ještě dlouho pak vedle sebe leželi, užívali si vzájemné blízkosti a mazlili se. Tak moc si přála, aby tenhle den nikdy neskončil. Bála se, že až se tak stane, bude se k ní chovat stejně jako dřív. Odtažitě.
V průběhu noci, kdy je čekalo další krásné milování, jí sice několikrát řekl, že ji miluje, ale ona věděla, že to nemyslí vážně. Řekl to v návalu vzrušení. On ji nikdy nemohl milovat. Nemohl milovat nikoho. Věděla to, ale přesto v hloubi srdce doufala, že se mýlí. Že třeba ona bude tou, která ho změní a převrátí jeho život vzhůru nohama. Tak jako on převrátil ten její.
Lehce se otočila a podívala se na něj. Klidně spal a jednou rukou ji objímal kolem pasu. Po tvářích jí začaly stékat slzy. Proč ji nemůže její lásku oplácet? Proč se musela zamilovat zrovna do něj?
Plakala, a její slzy smáčely teplou kožešinu, nesouc v sobě hořkosladkou chuť neopětované lásky. A nebe plakalo s ní. Déšť neustal až do brzkých ranních hodin…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lulu Lulu | 30. října 2011 v 11:22 | Reagovat

Moc krásný, moc se mi to líbí :)

2 °Alex °Alex | Web | 30. října 2011 v 11:39 | Reagovat

Wow, ty píšeš tak nádherné jednorázovky (aj kapitolovky), ja by som také niečo nedokázala napísať. Toľko krásneho opisu, tak reálneho, že by ti Rowla dala vyznamenanie :D. (A naozaj!)
Bolo to prekrásne, nádherný nápad s tým psom. Inšpirovala si ma, len zase nechcem, aby to vyzeralo, že kopírujem :D.

3 Deniss♫ - SB Deniss♫ - SB | Web | 30. října 2011 v 12:28 | Reagovat

Achjo, smutné, ale zase tak nádherné! :-). Prostě krásná povídka, jako obvykle :-). A že je smutná? Takové jsou obvykle nejlepší, hlavně když jsou dojemné - málem jsem se rozbrečela, nebýt ségry v pokoji :-D :-(. A jak už říkala Alex, nápad s tím psem byl prostě super. Píšeš tak, jako bys vážně byla Bellou :-). Takže ještě jednou, povídka se ti fakt povedla :-), těším se na další :-D :-)

4 Elladora Black Elladora Black | Web | 30. října 2011 v 13:58 | Reagovat

Achjo, to bylo tak smutné a krásné zároveň, že nevím, co říct :-) prostě je to nádhera :-) miluju, jak píšeš tenhle smutný styl, vždycky je to nádhera :-)můžu přiznat, že si mě trošku rozbrečela :-) je to vážně nádhera a to s tím vlkem nemělo chybu :-) těším se na takovéhle další povídky :-D

5 Itachi-chan Itachi-chan | Web | 30. října 2011 v 17:44 | Reagovat

"Melancholie z toho přímo odkapává, ale slečno, neměla by jste se místo snění raději starat, ať své jmenovkyni neděláte ostudu?"
-Uhodli jste, kdo ti právě tu tvou úžasnou práci zhodnotil? Ne? Smůla :D Byl to sám Mistr Lektvarů. Říkal taky něco o tom, že kdybys zůstala jako pes, bylo by to pro něj příjemnější. No co, Severus se prostě nezmění a starého psa stejně novým kouskům nenaučíš ^^
Ale k věci. bylo to vážně pěkný ;D Melancholický, ke konci okoeněný :D Pěkný, fakt. Akorát mi to k němu nesedí. Ten nikdy nebude jemný. Stejně tak, jako nemiluje, není jemný. Pochop. Vím, o čem mluvím. T.T Ale povídka fakt pěkně procítěná, jen co je pravda. A ten nápad s deštěm...ale nerada se opakuju ^^

6 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 30. října 2011 v 20:38 | Reagovat

Achjo, Itachi, říkala sem to u Ell a řeknu to znova: Je to Fan Fiction! Fikce, chápeš?! Ty seš strašná rejpalka, víš to? Mam chuť přijít k tobě a taky ti zkritizovat tvoje práce.

Teď k povídce: Je to supermegamonstrózněúžasný! :-D Jako fakt, já se chlámala furt a uplně vidim ten pohled jako psa xD Jak naše a vaše Betty :-D Ale uplně :-D Je to geniální! :-)

7 Cissy Cissy | 30. října 2011 v 21:06 | Reagovat

Nádhera :-) Miluju ty tvoje povídky, obzvlášť ty smutné :-) ten nápad je úžasně originální:-) Smekám :-)

8 Maitter Maitter | Web | 4. listopadu 2011 v 6:17 | Reagovat

8-O  8-O Nádherné, Cass, vážně krásné. Chudinka Bella :-(
Ju a promiň za reklááámu, ale vlastně ti chci jenom oznámit, že další kapča ZOO už je na světě! A na blogu, muhaha :-D

9 Beltrix Beltrix | Web | 4. listopadu 2011 v 19:31 | Reagovat

Úžasný... Ten začátek byl vcelku vtipný a ten konec nádherně smutný. Prostě krásný.

10 Avene Avene | Web | 5. listopadu 2011 v 9:47 | Reagovat

Jak vidím ty komenty, bude to zas něco úžasného, jako vždycky, takže až bude čas, přečtu si to moc ráda :-) Jenom ti chci dát vědět, že spešl pro tebe dám náštěvníkům vybrat mezi Dracem a Voldym (možná ještě Snapeem, Bellou a Hermionou), aby to bylo spravedlivé, protože né každý je úplně zažraný do Draca a já to chápu :D Takže kdo si co vybere, to ostatní si nechám pro sebe muhaha 8-) Nebo to schovám pro další soutěž, když se budou líbit :D

11 nel-ly nel-ly | Web | 5. listopadu 2011 v 18:43 | Reagovat

Úplně jiná představa světa, kdy Voldy vyhrál, než co jsem zrovna překládala, a stejně hrozivá.
Mám ráda vyšinutou Bellu, celkem i chápu povídky Bella/Voldy, ale mám problém, když jou ooba šťastní - takže tohle, kdy si uvědomí chybu a vůbec...
Hlavně ten konec byl dojemný a moc povedený, tohle jsou sny čtnářů HPFF na články TT.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama